Aktualizace (téměř) po půl roce

Nedávno jsem si vzpomněla na Elenu a Justuse. Pokud se nemýlím, na konci srpna měli jet domů. Zkusila jsem zagooglit, jestli o nich nezjistím nějaké info, ale krom fotek na facebooku jsem „překvapivě“ nic nenašla. Tak snad svoji EVS prožili podle svých představ. Jestli má Erika nějaké nové dobrovolníky nevím.

Nedalo mi to, abych se nepodívala, zda je Jablonka o. z. stále v databázi akreditovaných organizací a co nabízí dobrovolníkům.

Dobrovolníci budou nadále bydlet v komunitním centru v Kuchyni (ačkoli tam Erika na podzim otvírá školku). Mohou bydlet v ekohausu v podkroví nebo „as a hermit – in a small house next to the center“. Tak to mě vyděsilo. Tím „small house“ myslí pivnici nebo dětský bunkr v lese nebo co? Ale budiž, pokud někdo touží být poustevníkem, pak je toto místo téměř ideální.

Při popisu bydlení se mi velmi živě vybavovaly jednotlivé části ekohausu a musela jsem se usmívat. Trošku mě zmátlo, že je v ekohausu údajně pračka. Moc si to nedokážu představit, když tam není ani tekoucí voda, natož vyřešené odpady. Ale třeba se situace změnila. Anebo je za pračku považováno něco jiného, např. vana s valchou... A pokud se dobrovolníci budou těšit na avizovaný tkalcovský stav, tak budou asi lehce zklamaní. S Justusem jsme naznali, že je rozbitý (kocour Flíček tomu s radostí napomohl) a jen zabírá místo v pokoji. Latrýna a outdoorová sprcha by případným zájemcům měly napovědět, že nebudou bydlet v žádném luxusu.

Pracovní náplň dobrovolníka vypadá velmi dobře. Zahrnuje ochranu přírody (podle popisu skoro až na vědecké úrovni), rozvoj regionu, práci s dětmi a mládeží, workshopy, práci kolem ekohausu. Těžko říct, jaká bude realita.

            Co se týče činnosti Jablonky a Jadierka, tak se jim zřejmě daří. Tereza i Erika měly spoustu plánů. Občas mrknu na jejich weby a těší mě, že jim to vychází. I když, ty informace je třeba brát s rezervou. Erika umí velmi dobře psát. Jedna z věcí, které jsem na EVS pochopila, je, že „papír snese všechno“. Dobře napsaný projekt není zárukou dobré realizace. A je velmi snadné neříct pravdu a přitom nelhat.

            Momentálně už vůbec nemám důvod se k mé EVS vracet. Přesto ji mám stále v hlavě. Udivuje mě, že jsou mé vzpomínky na pobyt na Slovensku pořád tolik živé. Netušila jsem, že všechno prožívám tak strašně intenzivně. Některé věci (např. ekohaus) se mi dostaly pod kůži a bude trvat dlouho, než je odsud dostanu. Kdo nezažil, nepochopí. Jiné události už jsem spokojeně zapomněla. Nicméně trvám na tom, že celá EVS byla svým způsobem úlet na obou stranách. Kdybych měla možnost absolvovat tuto EVS znovu, ale se zkušenostmi, které mám teď, přistupovala bych k celé věci jinak. Možná bych to po měsíci vzdala. Ale co, mohlo to být horší, nebylo to špatné...

Úvodní

Znáte to, uvažujete o nějaké věci, možnosti, cestě..., ale pořád se nemůžete rozhodnout. V realizaci vám brání nedostatek peněz, času, informací, odvahy apod. Uložíte tedy danou věc k ledu, načež se stane něco (říkejte tomu třeba osud, náhoda, boží vůle, haluz), co vám situaci vyřeší a pomůže se rozhodnout. Stejně to bylo s mojí EVS. Delší dobu jsem uvažovala, že bych odjela na nějaký čas do zahraničí. Vždycky jsem ale našla spoustu ALE. Nijak aktivně jsem se nezajímala, jaké jsou možnosti vyjet. A pak mi jednou přišel email s nabídkou dvacetitýdenních pobytů v Polsku nebo na Slovensku v rámci EVS, které nabízí SVČ Lužánky v Brně. A bylo rozhodnuto. Teď nebo nikdy. A tak jsem odjela na dvacet týdnů na Slovensko.

Nejsem blogger. Neviděla jsem důvod, proč psát blog o mém pobytu v zahraničí. Dokonce jsem si kvůli EVS ani nezaložila facebook. Což se následně ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože první dva měsíce pobytu jsem téměř neměla přístup na internet. Nakonec jsem blog přeci jen vytvořila, abych mohla sdílet své zkušenosti s/z EVS (a také proto, abych měla své myšlenky někde zaznamenané a mohla se k nim vracet, až zapomenu). Jedinou chybou je, že píšu blog až zpětně, po skončení projektu. Během pobytu jsem si nedělala poznámky o tom, co se přihodilo, takže jsem spoustu věcí už zapomněla, některé jsem chtěla zapomenout a jiné dnes s odstupem vidím a chápu úplně jinak.

Tak pěkné počtení!

Lidé

Že odjedu na EVS jsem se rozhodla poměrně narychlo. Během dvou dnů v srpnu. Během dalšího týdne jsme si vybrala hostitelskou organizaci. Bylo to snadné, z nabídky se mi líbila pouze jedna. Další zhruba měsíc trvalo všechno domluvit. A že opravdu odjedu jsem se dozvěděla až dva týdny před odjezdem, který byl plánován na 1. října. Neměla jsme tudíž příliš mnoho času řešit otázky typu „a co když se mi tam nebude líbit“. Trochu jsem se obávala práce, ale ani v nejmenším mě nenapadlo přemýšlet o tom, že si nebudu rozumět s lidmi. Doma jsem žertovala, že kdyby na mě byli zlí, tak budu jezdit na víkendy domů. K tomu naštěstí nedošlo. Přesto jsem situaci velmi podcenila. Celá EVS stojí na lidech. V rámci možností můžete změnit práci, bydlení, stravování apod., ale pravděpodobně nikdo nevymění šéfa nebo koordinátora jen proto, že si s ním vy nerozumíte. Je potřeba počítat s tím, že na své EVS můžete potkat lidi, se kterými si budete velmi rozumět, stanou se vašimi přáteli, možná zůstanete i po ukončení projektu v kontaktu. Anebo potkáte lidi, které už nikdy víc nebudete chtít vidět. A to je jedno z kouzel EVS.

MOJI LIDÉ:

Erika – moje všechno (koordinátorka, nadřízená, mentorka, kamarádka), matka pěti dětí, zakladatelka a asi jediná aktivní členka o. z. Jablonka, majitelka zřejmě mnoha pracovních smluv (nikdy jsem nezjistila, pro koho všeho vlastně pracuje, ale byla neustále busy), bezedná studna plná nápadů a energie.

Ačkoli jsem byla z počátku z Eriky a jejího množství plánů a nápadů nadšená, postupně jsem zjišťovala, že to není tak růžové. Podle mého názoru Erika postrádá organizační schopnosti. Má sice nepřeberné množství vizí, které dokáže rozjet, ale tím to končí. Potřebuje někoho dalšího, kdo její projekty bude udržovat při životě a dotáhne do zdárného konce. A tím někým jsem mimo jiné byla i já.

Justus – dobrovolník z Německa, mladý (19 let), odvážný, šikovný muž, který si svůj roční pobyt na Slovensku přijel užít.

Justus se sice velmi snažil být přátelský, ale téměř desetiletý věkový rozdíl mezi námi udělal svoje. Neměli jsme si příliš co říct, každý měl svou cestu. Když jsem se odstěhovala z ekohausu, tak jsme spolu v podstatě ztratili kontakt. Nicméně byl milý a jeho zájem o mé blaho mě těšil.

Erika a Justus

Elena – dobrovolnice z Rumunska, která se k nám přidala až v únoru. Odešla ze své organizace, protože tam nebyla spokojená (jestli jsme to správně pochopila, tak s ostatními dobrovolníky zařídila, aby jejich organizaci byla odebrána akreditace).

Mrzí mě, že Elena přišla až na konci mé EVS, protože byla přesně to, co jsem na Slovensku postrádala – akční člověk s jasnou představou, mé věkové kategorie a s podobnými názory.

Jaro – jeden z Eričiných známých, který často přespával v ekohausu. Člen BROZ, poslanec v Bratislavě (?), rodilý Slovák s velmi zvláštní slovenštinou, ale dobrou češtinou.

Na Jaromíra jsem si musela chvíli zvykat a nakonec jsem k němu zaujala neutrální postoj. Též jsme si neměli co říct. On se zajímá o ptáky, já o kytky. Nicméně jsem mohla zkusit přes Jara navázat přátelské vztahy v BROZ, což by se mi třeba mohlo někdy hodit...

        Ostatní – směs pravděpodobně členů a přátel Jablonky a/nebo BROZ, maminek, tatínků a babiček dětí z Jadierka a Ekokrúžku, kolegů v práci, účastníků školení, prodavačů a prodavaček, řidičů autobusů, servírek, sousedů a sousedek, EVS dobrovolníků, spolucestujících, náhodných kolemjdoucích... Všichni byli více či méně (ale většinou více) hodní, milí a přátelští. Díky tomu jsem neměla pocit sociální izolace.